pondělí 26. června 2017

Italy: Neapol 2017

"Hej, nechceš jet do Neapole v červnu?"  přišlo mi na messengeru od Verči...

...a tak jsme na čtyři dny vyrazily do krásné Itálie. 



Byl to můj první let v životě (ve skoro šestadvaceti letech), první návštěva Itálie a zároveň 'nějaká' zahraniční dovolená po asi tak pěti letech. Nejsem velký cestovatel a po dobu studií jsem na cestování bohužel neměla čas, ani peníze a vlastně ani moc chuť. Nejsem naivní a nemyslím si, že po absolvování studia se mi otevřely lepší časový možnosti, to ani zdaleka. Nicméně spíš se lehce pootevřely vrátka těm finančním možnostem a ty časový se nakonec taky vymyslet nějak dají. 

Čtyři dny na Apeninském poloostrově utekly jako voda. Do Neapole jsme dorazily po velmi hladkém letu za časného dopoledne. Z letiště jsme se dostaly tamějším autobusem na Hlavní nádraží 'Stazione di Napoli Centra' a odtud jsme metrem pokračovaly do centra a hledaly místo, kde jsme měly být ubytované prostřednictvím Airbnb. Díky tomu, že jsem jižanský neználek, tak mě hodně bavila místní doprava a to jak hromadná městská, tak běžná. Jedou všichni. Vyhraje ten nejrychlejší, nejmrštnější - a proto většina lidí jezdí na skútru, protože se jednoduše dostanou všude. Z dvouproudové silnice je rázem tříproudová a mnohdy i čtyřproudová. Červená na semaforech je každému úplně jedno, jezdí se pořád a zdárně se u toho troubí. Tento styl jízdy je možné vysledovat i na jejich autech - neviděla jsem jediný vůz, který by nebyl odřený, promáčknutý, nebo jinak poškozený. Chodci vbíhají do silnice jak se jim zachce a doufají, že auta přibrzdí, nebo nejlépe i zastaví. My se tomuto stylu naučily též poměrně rychle, protože pokud bychom otálely, tak na okraji vozovky stojíme dodnes.

První a třetí den patřil prozkoumávání neapolských uliček, kterých je v metropoli regionu Kampánie opravdu mnoho. Zatímco první den jsme se ještě zorientovávaly v hlavních ulicích, dopravě a celkově ve městě, třetí den jsme už věděly kam jdeme, co si kde koupíme a co chceme vidět znovu.



Neapol je údajně jedno z levnějších měst v Itálii a pravděpodobně je to z důvodu nižšího turismu, než v místech, která jsou v Itálii doslova profláklá. Takže, když jsme sehnaly pizzu za 1.5 euro, Aperol za 1 euro, zmrzku za 1.5 euro a já cappuccino za 2 eura byly jsme v sedmém nebi.





Nemohla bych opomenout historii města, kterou představují různé stavby, paláce a samozřejmě muzea. 'Castel dell'Ovo' je obrovská stavba, ze které jsou nádherné výhledy jak na město, tak na přístav a širé moře. 'Castel Nuovo' je rozsáhlý palác, který byl obklopen vodním příkopem (tzv. Krokodýlí příkop), ve kterém již už dnes bohužel voda není, což je škoda, protože by to hradu udrželo kouzlo. Národní archeologické muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v rámci Evropy. Musím přiznat, že bylo obrovské, krásné, ale jakožto člověka, který neoplývá výraznou láskou k historii, to nadchlo rozhodně méně, než člověka, který historii miluje.

'Castel dell'Ovo' 



'Castel Nuovo'

Krásný sál Národního archeologického muzea

Díky tomu, že jsme si koupily třídenní jízdenku na městskou hromadnou dopravu, jsme získaly i dva volné vstupy na námi vybraná místa. Zvolily jsme již zmiňované Národní archeologické muzeum a věhlasné Pompeje, které nás čekaly druhý den.

Do Pompejí jsme se dostaly vlakem. Jestliže mnoho Čechů nadává na České dráhy a na dopravní podniky různých měst, tak jim vřele doporučuju se projet vlakem po Itálii. Nejenže jsou to ty rozhrkaný vlaky, který si dovedete představit, ale taky je v nich tak neskutečný vedro, že když se vám do nich podaří narvat (=rozuměj, trasa Neapol - Pompei je opravdu turisticky vytížená) a budete hodně, hodně průbojní, podaří se vám utrhnout místo k sezení. Pokud budete před nastoupením do vlaku slušně čekat, až jiní cestující vystoupí, tak si ve vlaku postojíte mezi hromadou lidí, budete se křečovitě držet tyče, pokud na ní dosáhnete, lapat po čerstvém vzduchu, který se k vám sem tam dostane, zoufale odpočítávat zastávky, který jsou před vámi a usilovně přemýšlet, kolik čůrků potu vám teče po zádech a jak je to obočí super, že zachytí pot z čela.

Když se s velkým oddychem ocitnete v Pompejích, čeká vás dlouhé toulání ve zbytcích starověkého města, které bylo zničeno výbuchem sopky Vesuv. Můžete si zaplatit průvodce, který vám příběh a historii anglicky krásně vysvětlí, nebo si městečko procházet sami a sem tam se přidat ke skupince, která si toho průvodce zaplatila a něco málo si poslechnout s nimi. Bohužel jen velmi těžko ukořistíte fotky bez turistů, ale sem tam se to povede a pak z toho máte o to větší radost.





Poslední den před odletem jsme si vyjely na výlet do městečka Sorrenta, což je krásné přímořské město, ze kterého je cítit klid, je tam zřejmě vyšší turismus a též jsou tam i vyšší ceny, v průměru tak o jedno euro, než v Neapoli. Neapol sama o sobě nemá pláže, ze kterých by byl snadný přístup do moře a bylo by to ke koupání či opalování. Navzdory tomu je na tom Sorrento trochu lépe, ačkoli si docela rozmyslíte, jestli chcete za celodenní vstup na "pláž" dát 12-15 euro, nebo si to ušetříte na něco jiného. Sorrento je v podstatě město na skále a pláže jsou pod skálou, nicméně většinou patří k hotelům, nebo jsou právě docela dost zpoplatněny. My s Verčou jsme neměly extra vize, že se budeme koupat a opalovat, ale nakonec jsme mezi zpoplatněnými plážemi našly jednu, která byla zadáčo a osazenstvo tomu taky napovídalo. Pláž s černým pískem o šířce tak deseti metrů byla natřískaná, ručník vedle ručníku. I přes to jsme se tam tak na půl hoďky zastavily a smočily naše těla v moři. Následně nás čekal pozdní oběd, kde jsme obě volily těstoviny a pak už jen procházka krásnými uličkami a cesta vlakem zpět do Neapole.








Z Neapole jsme odlétaly v sobotu v 8:45 hodin dopolko. Na tom by nebylo nic divného, jenže my byly v Neapoli, musely se spolehnout na nespolehlivou neapolskou hromadnou městskou dopravu a doufat, že to stihneme, i kdybychom nestíhaly. Jak jsme se dozvěděly od paní, která nás ubytovávala, na autobusy se spolehnout moc nedá (I was waiting an hour for a bus today.), ale na metro jo. Bylo to přesně naopak. Autobusem jsme v poklídku dojely na metro a tam nás sice na něco místní zaměstnanci metra upozorňovali, jenže italsky a tak jsme to nechaly být a čekaly. Pět minut. Jedno metro pro pracovníky metra projelo a zdálky na nás někdo ze zaměstnanců zakřičel "Next! Next!" tak jsme čekaly dál. Dalších pět minut a dalších pět minut, načež nebyl už čas na čekání, tak jsme se vydaly pěšky na hlavní nádraží, odkud nás měl autobus zavézt až na letiště. Naštěstí máme rychlé nohy a vzdálenost byla docela krátká. Jen jsme doběhly udýchané a upocené na danou zastávku a naskočily do autobusu, zaklaply se dveře a my s úlevou věděly, že v daný čas odletíme.


Let z Neapole do Prahy byl méně komfortní než do Neapole. S letadlem to trošku otřásalo a před začátkem přistávání to s letadlem tak nějak hodilo, až se mi zamotala hlava. (Ve výsledku mě to ale uklidnilo, protože kdybych někdy měla být svědkem letecké katastrofy a zřícení letadla, tak pravděpodobně omdlím ještě před tím, než nastane hrozně hrozná panika a letadlo dočista spadne.) Let jsem víceméně prospala a po hoďce a kousek jsme už přistávali v Praze na letišti a těšily se až sníme nějaké jídlo. Z Prahy jsme se pak už jen autobusem dostaly do Brna a tak jsme ukončily náš čtyřdenní italský výlet.


Nejradši bych zas někam prchla, tak doufám, že se mi to podaří dřív než za pět let.

M. 

pondělí 19. června 2017

Co dál?

Krásný den všem, 

po dlouhé odmlce jsem smazala všechny staré příspěvky blogu a pak si dala zase dlouhou pauzu. Důvod je zřejmý. Kosmetika mě docela přešla a já jsem dospěla do období, kdy nepotřebuju každý týden novou rtěnku, nepotřebuju zkoušet všechny plátýnkové masky, které momentálně frčí, nepotřebuju být za každou cenu kosmeticky trendy. 

Tím jsem však přišla o velkou část mé seberealizace a tím bylo psaní. 

Takže jsem nadále koumala, o čem bych tak mohla psát. Vlastně, ono je těch podnětů docela dost, ale na druhou stranu dost z nich je z osobnějšího života a ten já všeobecně veřejně nesdílím, takže jsem se zatoulala do slepé uličky. 

Docela by mě zajímalo, co současné čtenáře zajímá? Kam se "publikum" posunulo. Čtou se ještě blogy? Nebo se spíš jen kouká na videa? Opravdu vás baví všechny namotivované blogerky a blogeři, kteří hlásají, jak je všechno super? :) 

Já osobně z toho jsem tak trochu unavená. Přemýšlím, jakou přidanou hodnotu bych mohla předat já, ale stále jsem na to nepřišla. :) 

M.